Celkový vzhled

Bílý švýcarský ovčák je velmi podobný německému ovčákovi. Je silný, zdravě svalnatý pes střední velikosti, se vztyčenýma ušima, tělem podlouhlého formátu, středně velkých kostí a elegantních harmonických linií. Hlavu má silnou, suchou a k tělu dobře proporcionální. Nos je středně velký, s požadovaným černým pigmentem, světlejší nos je však přijatelný. Oči jsou středně velké, mandlově tvarované, trochu šikmo posazené, zbarvené hnědě nebo tmavě hnědé, oční víčka jsou dobře přiléhající, s požadovanými černě zbarvenými očními linkami. Uši má vztyčené a vysoko posazené. Krk je středně dlouhý, dobře svalnatý. Tělo má silné, svalnaté a středně dlouhé. Hřbet je silný a rovný. Hrudník dosahuje až k loktům. Ocas je spíše nízko nasazený, šavlovitého tvaru. V klidu je buď svěšený přímo dolů nebo v poslední třetině šavlovitě zatočen. Tlapky má oválné, s černými polštářky a požadovaně tmavými drápky. Pes má v kohoutku 60 až 66 cm, fena 55 až 61 cm. Pes váží v rozmezí 30 až 40 kg, fena 25 až 35 kg.

Srst a barva srsti

Vyskytuje se ve dvou variantách - polodlouhá a dlouhá srst. Čumák, uši a přední strana končetin jsou pokryté kratší srstí. Na krku a zadní části končetin je srst mírně delší. Barva má být čistě bílá beze skvrn. Tolerované je mírně nažloutlé zbarvení.

Povaha

Bílý švýcarský ovčák je bdělý, živý a pozorný pes, k cizím lidem je někdy mírně rezervovaný, nikdy však není bojácný, nervózní nebo agresivní. Je jemný, citlivý, klidný, rozvážný. Je i temperamentní, živý, vychytralý, odvážný a díky své vysoké inteligenci velmi učenlivý a snadno ovladatelný. Dominance je u něj výjimečný jev.

Společenská charakteristika

Je to skvělý rodinný pes. Do naší republiky byl dovezen jako společenské plemeno. Ve světě i u nás se díky své stavbě těla a povaze uplatňuje v práci např. jako pes slepecký, ovčácký, lavinový, hledač drog, služební, hlídač a hlavně je věrným rodinným psem, milující děti, který udělá vše pro svou rodinu. K dětem je velmi kamarádský, ohleduplný a většinou je ochotný je i poslouchat. K domácím zvířatům se chová také velmi tolerantně. Cizí psy nenapadá, ale záleží v jaké situaci se zrovna nachází. Je temperamentní, živý, vyniká svou osobností, má silné nervy, není však agresivní. Je klidný, sebevědomý a zachovává si přirozený odstup, který vylučuje spontánní přátelství k cizím lidem. Je pro svou povahu vyhledáván.

Výchova

Štěňata jsou velmi citlivá a vnímavá, proto je důležitá včasná a důsledná socializace nejméně do 1 roku. Vzhledem k variabilitě tohoto plemene je možné si mezi štěňaty vybrat velmi živého nebo naopak velmi klidného jedince. Ale vcelku je velmi aktivní. Je možné ho chovat venku a při zvolení vhodného chladnějšího a klidného místa i v bytě. Venku má mít velkou boudu, nemusí být zateplená, ale umístěná v závětří či v kotci. Ten by měl být prostorný. Protože tito psi nemají sklony k toulkám a rozšiřování území, mohou většinou celý den pobíhat volně po zahradě. Z nedostatku pohybu mohou velmi strádat. Pro udržení výborné kondice potřebuje pohyb v podobě dlouhých procházek, plavání (milují vodu), běhu u kola nebo různých sportů.

Výcvik

Toto plemeno se vychovává poměrně dobře – rád se učí a nejsou problémy s dominancí. Výcvik poslušnosti nedělá problémy, ale nesnáší tvrdý dril. Toto plemeno má poměrně nízký práh bolestivosti. Tedy dramatičtěji prožívá bolest než jiná plemena. Proto se nikdy nedoporučuje používat surové fyzické tresty při výcviku. Jsou to dobří a pečliví stopaři. S obrannou je možné začít až když začne pes sám spolupracovat.

Pro budoucí majitele

Pokud tomuto psovi věnujete dostatek času a trpělivosti při jeho socializaci a následném výcviku, vše se vám vrátí v podobě příjemného, milého a oddaného společníka pro celou rodinu.

Bílá barva ovčáckých psů není dnešní novinkou, ale naopak je to původní prastaré zbarvení. Již starořímský statkář a spisovatel Columella (kolem r. 40 n.l.)žádal, aby pastýřští a ovčáčtí psi měli bílé zbarvení, aby je pastýři za soumraku nemohli zaměnit s vlky, kteří vpadli do stáda. 
Ačkoliv se toto plemeno zdá velmi mladé, má společný původ s německým ovčákem. Ovčáci byli využíváni hlavně k pasení ovcí, proto byla bílá barva těchto psů běžná a také žádoucí. První němečtí ovčáci, kteří se objevili na výstavách byli také bílí. Do Ameriky dorazili ve dvacátých letech minulého století, ale v následujících desetiletích o ně nebyl zájem.

Ještě v roce 1933 označuje americký standard německého ovčáka s bílou barvou srsti za vylučující vadu. V šedesátých letech 20. století vypukla v Německu kampaň proti bíle zbarveným německých ovčákům. Velcí chovatelé na něj začali svádět všechna vážná onemocnění a špatné povahy a začali ho nazývat albíne, což byl velký omyl. Bílý ovčák má bílou jen srst, jako jiná plemena, ale pigmentaci nosní houby, pysků apod., má tmavou. Výsledkem bylo, že v Evropě v podstatě vymizel. Amerika Evropu napodobila a od roku 1968 se nesměli bílí ovčáci předvádět na výstavách.

 Proti zákazům se zvedl odpor a roku 1969 vznikl v USA chovatelský klub na podporu tohoto plemene. Až v roce 1970 přivezl a švýcarka A. Burchová bílého ovčáka zpět do Evropy a poté se snažila prosadit i jejich oficiální chov. To se však moc nedařilo a když se odstěhovala zpět do USA, chov opět upadal. Zlom nastal až v roce 1984. Švýcar J. Epprecht se zasloužil o velký rozvoj tohoto plemene, zvaného americko-kanadský bílý ovčák, importoval několik psů a založil oficiální klub. Zájem o ně rychle sílil a koncem století už jich bylo v Evropě několik tisíc. FCI potom plemeno uznalo, jinde ale odpor k němu přetrvává. V Americe je to však stále bílý německý ovčák, kde má mnoho příznivců a samostatných klubů. Dnes už těžko zjistíme, kdo plemeno poprvé nazval americko-kanadský bílý ovčák, ale název se ujal a používal se až do konce roku 2002, kdy bylo plemeno předběžně mezinárodně uznáno jako – bílý švýcarský ovčák (Berger Blanc Suisse).

 Prvního bílého ovčáka dovezla do ČR v roce 1992 p. Hesová z Libně, ale první vrh štěňat s českými PP se narodil o rok později v chovatelské stanici „Acabo Czech“ p. Peckové.